Únava, bezmoc, vztek...

Našel jsem zajímavý článek na serveru https://www.vira.cz/Texty/Clanky/Krize-na-materske.html. Únavu, bezmoc a vztek mohou prožívat nejen maminky na mateřské dovolené. Jako křesťané se někdy možná za takovéto své negativní emoce stydíme a proto se je bojíme ventilovat. Žijeme možná v mýtu, že správný křesťan musí žít s Ježíšem radostně, a tak prožívání takovýchto pocitů je, když ne přímo  hříšné, tak alespoň známkou nekvalitního vztahu s Bohem. Jenže se opravdu, i díky upřímnému křesťanskému nasazení pro druhé, můžeme dostat do situace, kdy nevíme kudy dál. Navíc každý z nás má práh toho, co vydrží, nastavený jinak.

Myslím, že v první řadě je důležité si uvědomit, že Bůh zná naši situaci a zná i příčiny našeho případného výbuchu a selhání. Miluje nás s našimi slabostmi a i když se nám samotným zdá, že mlčí, je s námi. Mám jistotu, že svůj smutek, zklamání a hořkost mohu Bohu svěřit. Bible je plná příkladů, kdy lidé doslova vykřičeli Bohu své soužení a starosti. Proč bych si to nemohl dovolit i já? Bůh to unese, možná na to čeká. Osobně mi pomohla i druhá věc - a to je společenství, kterému jsem své pocity mohl sdělit a které se za mě modlilo. Obě věci jsou obrovský dar - moci svěřit se Bohu a být přijat i ve společenství.

Budujme jako křesťané taková společenství, kde by se lidé cítili být přijati a povzbuzováni, i když zrovna nemají sílu a chuť volat  aleluja. Mějme porozumnění pro unavené a podrážděné, modleme se za ně a nepohoršujme se nad nimi. Jestli něco může být svědectvím naší víry pro nevěřící, tak to nebude naše dokonalost (protože nejsme dokonalí), ale to, že neseme břemena jedni druhým.  

Pavel Kubec