Církevní restituce – máme jásat?

Hluboko v noci ze 13. na 14. července tohoto roku schválila sněmovna poměrem hlasů 93:89 návrh zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi. Možná byste čekali, že jako správný katolík zajásám : „No konečně!“ Bohužel nejsem o pozitivním dopadu tohoto zákona na církev a její poslání přesvědčen. A takových je nás víc. Pavol Mikula v letním vydání Getseman v článku „Církevní restituce, pohled z jiného úhlu“ uvádí několik závažných argumentů, proč je k vracení majetku církvi skeptický. Například se ptá, kolik majetku získala církev díky „nadstandardním" vztahům k mocným tohoto světa. Neboli – nešlo tak trochu o úplatek za mlčení k nespravedlnostem, proti kterým podle svého učení měla církev razantněji zasahovat? A nejsou restituce takovým úplatkem za loajalitu vládě i dnes? Jak jinak si vysvětlit mlčení církevních představitelů v době, kdy necitlivé ekonomické reformy nejtíživěji dopadají na sociálně slabé?

Osobně si nemyslím, že by restitucemi církev kdovíjak zbohatla. Uvážím-li, v jakém stavu je majetek vracen, odečtu-li výplatu mzdy duchovním, očekávaný zhoršený výnos ze sbírek (kdo by podporoval zbohatlou církev?) a v neposlední řadě tunelování majetku lidmi, kteří se už těší, jak církvi „pomohou“ se správou majetku – může být finanční efekt opravdu slabý. Daleko horší obavu mám z poškozeného mediálního obrazu církve u valné většiny národa a z toho, že více než na péči o duše se církev soustředí na správu a opravu historického majetku.

Je mi líto, že o výše uvedených obavách církevní představitelé nevedli diskusi nejen s veřejností, ale ani s členy své vlastní církve. Zabavení majetku komunistickým režimem církvím bylo protiprávní. Jde o to, jaká forma a rozsah rescitucí je únosná, jak bude navrácený majetek obhospodařován, nemluvě o představení jednotlivých projektů zmatené veřejnosti.

Pavel Kubec