Poznají nás po lásce?

Ježíš řekl: "Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“

Interpretace toho, jak se má taková láska k sobě navzájem projevovat, někdy může vést k velkému pokrytectví a manipulaci. Mohu si dovolit vůči někomu cítit vztek? Mohu mu to říct a dovolit si s ním konflikt? Nebo mám raději dělat, že se nic nestalo, usmívat se a pěstovat si vědomí, že "tohle správný křesťan přece nedělá"? Co když právě toto "dušení vzteku" v budoucnu povede k tomu, že po nějaké době, když se dotyčný dopustí prokazatelné chyby, na jeho chybu ukážu, a tím podvědomě dám průchod dávno potlačené negativní emoci vůči němu? Budu si namlouvat, že vůči němu vůbec nic nemám, ale "podívejte se, jak se děsně chová, to je nepřípustné". Třeba si vůbec neuvědomím, že za jiných okolností nebo u jiného člověka bych určitý čin posuzoval jinak. Mé svědomí je čisté - já se s tím člověkem nehádám, já jenom upozorňuji na to, že se nechová správně. Nebylo by hned na začátku lepší, když mám s někým problém, říci mu, co mi vadí? Kdybych měl dost odvahy, možná zjistím, že to, co mi vadí, je víc můj než jeho problém. Neschováváme se někdy za klišé o lásce proto, že máme strach " si to s někým rozházet"? Strach z toho, že nebudu přijat, že já mohu být označen za toho špatného, nás žene "zametat problémy pod koberec" a oddalovat jejich řešení. To s láskou nemá nic společného.

Je opravdu osvobozující si přiznat, že ve vztahu k druhým dělám chyby, a navíc - že je to normální, že si dokonce mohu dovolit dělat chyby, protože i když jsem křesťan, nejsem stroj. Nedává mi to právo někomu ubližovat, ale dává mi to právo otevřeně říkat, co cítím. Vědomí toho, že Bůh počítá s mými chybami, a přesto mě miluje a miluje i toho druhého, který má podobné chyby, na něž i on má právo - to dává sílu k nepokryteckému přijetí sebe i druhých. A v tom je také kořen "milujte se, jako já jsem milovat vás". Chyby druhých se pro mě nestanou alibi, že jsem lepší, a podvědomou odplatou za příkoří, které na mně druhý spáchal.

Pokud budeme mít odvahu si říkat i nepříjemné věci ne proto, abychom druhé odsuzovali, moralizovali, a tím zraňovali, ale protože to tak cítíme, budeme určitě autentičtější. Tam, kde "láska teče po schodech" a lidé se na sebe přihlouple usmívají i v situacích, kdy se jim chce křičet, tam nemůže být budována důvěra, tam "něco zasmrádá". Opravdová láska je v přijetí sebe a druhých a také v přiznání, že některé věci zatím přijmout nedokážu. Pavel Kubec