Výběr z promluvy papeže Františka na sympóziu římské diecéze
Jak nám pomáhá, když si povšimneme, že za úředním spisem se skrývá lidská tvář. Osvobozuje nás to od ukvapenosti při vyvozování závěrů, které jsou dobře formulovány, ale častokrát postrádají životnost; osvobozuje nás od abstraktního mluvení, abychom se přiblížili konkrétním lidem a zaobírali se jimi. Chrání nás před ideologizováním víry pomocí systémů, které jsou dobře vystavěny, ale neberou v úvahu milost.
Setkání (s konkrétními rodinami) nás vybízí, abychom nic a nikoho nepovažovali za ztraceného, nýbrž snažili se obnovit naději z vědomí, že Bůh nadále v našich rodinách působí. Vybízí nás, abychom nikoho neopouštěli kvůli tomu, že není na výši toho, co je od něho požadováno.
V sebeobraně věříme, že získáváme identitu a bezpečnost, kdykoli se oddělujeme či izolujeme od ostatních, zvláště od těch, kteří žijí v odlišné situaci. Totožnost se ale nezískává vydělováním – nýbrž příslušností.
Pastýři, kteří představují věřícím plný ideál evangelia i věrouku církve, mají usilovat také o to, aby věřící přijali logiku soucitu se slabými a vyhýbali se pranýřování či příliš tvrdým a nesnášenlivým soudům.
Ježíš se špinil nejvíce. Nedbal na svou čistotu, ale chodil mezi lidi a bral je takové, jací jsou, nikoli takové, jací by měli být.
Myslím si, že máme strach ze svobody. Dokonce i v pastoraci. Ptáme se: „Jak že se má tohle dělat? Může se to?...Mám strach, že…“ Máš strach? Zariskuj. Když jsi na místě, kde musíš rozhodovat, zariskuj! Pokud se spleteš, je tu zpovědník, je tu biskup, ale zariskuj!“
Oba tyto postoje – ani rigorismus, ani v laxismus – neobsahují pravdu. Evangelium volí jinou cestu, obsaženou v oné čtveřici slov: přijímat, doprovázet, rozpoznávat a integrovat, aniž by strkalo nos do takzvaného morálního života lidí.
Zejména mne ohromuje, když Ježíš mluví o čtvrtém přikázání, a vytýká farizeům, že se hájí slibem při obětním oltáři, namísto aby dali najíst svým starým rodičům, čímž si protiřečili. Ježíš byl takový a byl odsouzen nenávistí, která mu neustále kladla léčky otázkou: Je možné toto učinit, anebo není? Pomysleme na epizodu s cizoložnicí. Stojí psáno, že musí být kamenována. A morálka? Ta je tu jasná, není rigidní. Musí být kamenována, protože tu jde o svátost manželství, věrnost. Ježíš je v tom jasný, protože tu zní slovo: cizoložství. Je to jasné, ale Ježíš trochu dělá hloupého, nechává plynout čas a kreslí si…A potom říká: Ale jen začněte, kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první. Nedodržel Ježíš Zákon? Všichni odešli, počínaje námi – nejstaršími. „Ženo, nikdo tě neodsoudil. Také já tě neodsuzuji“. Co říkala morálka? Kamenovat. Avšak Ježíš této morálce nedostál. To nás přivádí k myšlence, že o evangelní morálce nelze mluvit v kategoriích přísnosti a matematické jistoty.
Nyní se věci mění, ale sociální pravidla byla taková: dítě je na cestě, musíme se rychle vzít. Zakazoval jsem to, protože tito lidé nejsou svobodní, i když se možná milují. Poznal jsem pak pěkné případy, kdy se po dvou třech letech vzali, a do kostela vcházeli tatínek s maminkou, kteří vedli dítě za ruku. Věděli však dobře, co dělají.
Nelze se hned ptát: „Proč se nevezmete v kostele?“ Nikoli, je třeba doprovázet, čekat, přivádět ke zralosti.
Dnešní kultura před nás staví mladé lidi, kteří jsou dobří a které je nezbytné doprovázet až ke zralosti. Až k ní dospějí, ať přistoupí ke svátosti, ale radostně, radostně! Je zapotřebí velké trpělivosti, opravdu velké. Poslouchat stále totéž – vyslechnout, pěstovat apoštolát ucha, naslouchat a doprovázet…Nikdy se nevylekat, prosím, nevylekat se…
Vybral Pavel Kubec