Velikonoční probuzení

Jistě to není náhoda, že se největší křesťanské svátky  (Velikonoce)  slaví  na jaře. Po dlouhé, někdy tuhé a nepříjemné zimě se příroda probouzí k novému životu. Zvířata přivádí na svět mláďata, až dech se tají nad krásou a pestrostí květů…

Na Velký pátek si křesťané na celém světě připomínají potupnou smrt Ježíše na kříži. Je to jediný den v roce, kdy se neslouží mše sv., konají se pouze modlitby, zpěv je bez varhan a jiné hudby. Vše je ponuré a tiché. Ale už v noci ze soboty na neděli se slaví tzv. velikonoční vigilie. Obřad začíná venku, kdy je ohně zapálena velikonoční svíce  (paškál).  Ta je přinesena do temného kostela a od ní si zapalují  své svíčky ostatní  věřící. Tato slavnost je protkána množstvím podobných symbolů. Po čteních ze Starého zákona najednou začnou hrát varhany, rozezní se zvony, rozsvítí se všechna světla. Celý kostel  je naplněn radostným zpěvem. Smrt a zlo neměly a nemají poslední slovo. Křesťané vyznávají, že Kristus vstal z mrtvých a věří, že spolu s ním také jednou vstanou k novému životu (list Římanům 6.kapitola).

Když nám zemře někdo blízký, je to pro nás těžké. Jednak cítíme stesk po milovaném člověku a pak se nás dotýká vědomí konečnosti našeho vlastního života. Jestliže ale připustíme myšlenku, že smrt je vlastně probuzením k jinému, novému životu, pak skutečnost  smrti  vnímáme v úplně jiném světle.

Pavel Kubec