Společnost bez církve? Církev bez společnosti?

Kdybychom udělali průzkum ohledně toho, jak většina českých občanů vnímá katolickou církev, v jednom by se respondenti téměř shodli. Totiž v tom, že církev patří kamsi do minulosti, že je současnému člověku nesrozumitelná, že není dnešní. Ano, leckdy se zdá, že je to pravda a snad to i pravda je, jenže není to pravda celá. Katolická církev není dnešní, protože není a nechce být jenom dnešní.

Zdobí ji totiž cosi, co nenajdeme v žádné necírkevní organizaci a nenajdeme to ani v mnoha ostatních církvích. Kontinuita učení od prvního slova Knihy Genesis až po kázání při včerejší mši v nejbližším kostele. Sotva by se něco tak vzácného mohlo podařit bez hierarchické organizační struktury, bez požadavku poslušnosti a také bez vědomí, že na vrcholu stojí na lidské moci nezávislý Bůh.

Katolická církev není demokratická. Z jejího učení nikterak nevyplývá, že by většina měla mít pravdu, že by vše anebo téměř vše mělo být předmětem hlasování a že by kněží, biskupové ba i papež měli být voleni lidem, o jehož duchovní blaho je jim dáno pečovat. Církev více než na vrtkavou náladu davu a ohebnou vůli lidu dá na vůli Boží, byť k dispozici nemá více než její lidské interpretace a modlitbu. Bůh ji ničím dalším nevybavil. Asi proto že věděl, že jí to bude stačit.

Kontinuita učení, integrita názorů, jednota v otázkách víry, ba i poznání Božích záměrů ještě nemusí znamenat - i při nejlepší snaze - bezchybnost činů. A tak katolická církev při svém dvoutisíciletém působení posbírala šrámy, jejichž bolest, byť skrze odpuštění bolest slábnoucí, cítíme všichni, kteří jsme Boží věc vzali za svou vlastní.

Katolická církev rány také rozdala. Rány, které nás mrzí a bolí a za něž budeme do posledních dnů prosit o odpuštění Pána Boha i své bližní. Neměli bychom se skrývat v přítmí pozapomenutých dějin a nevzpomenout na krvavý postup proti albigenským, proti hugenotům, na Janu z Arku, na Girolama Savonarolu, na Jana Husa. Tam všude byla dána přednost jednotě církve před příkazem desatera „Nezabiješ!“ Dodejme však, že až po naprostém vyčerpání všech možností, kterými katolická církev disponovala, včetně působení řeholních řádů ve věci smíru všude tam, kde docházelo k herezím. Leč i tak, stalo se a stát se nemělo.

Je prazvláštní, že církev, která se prohřešila proti Bohu, přežila krutý středověk. Je s podivem, že se neztratila v turbulencích osvícenství, jež na vyprázdněné místo po Bohu postavilo člověka s jeho dobyvatelskými schopnostmi a domněle neomylnou ideou pokroku. Je prazvláštní, že obě světové války a válka studená se konaly jednoznačně navzdory katolické církvi a až poté, když lidé a jejich instituce vyhnali církev z veřejného prostoru.

Je prazvláštní, že bolest hříchů a pokání katolickou církev očistily, zbavily nesnesitelné zátěže povinného patentu na pravdu a staletého nánosu triumfalismu. Je prazvláštní, že katolická církev, ač zbavena své někdejší výjimečnosti, představuje dnes pevný bod, jakousi baštu absolutního v moři relativního. Jsou to jistě plody Božího požehnání, otevřenosti způsobené 2. vatikánským koncilem, a také - a možná především - plody jejího sociálního učení.

Nelze si totiž nepovšimnout, jak ono novověké povýšené a veskrze lidské „Boha nepotřebujeme, stačíme si sami“ už dnes nikdo nahlas nevyslovuje. Jako by člověk postmoderny znuděný nekonečným seriálem nikdy nesplněných slibů konzumního ráje přicházel po špičkách ke chrámovým dveřím, aby nesměle zaklepal: „Není tu ještě někdo?“

Církev mezi ateisty

V Čechách je společensky přijatelné leccos. Od roku 1918 také nevraživý postoj ke katolické církvi.

Pokud se dokážeme zprostit mýtů o první republice a připustit fakt, že dějiny téměř výhradně píší vítězové, dospějeme k závěru, že masarykovské Československo byl stát postavený výhradně na českém vlasteneckém cítění – u jiných národů tomu říkáme nacionalismus – a na nenávisti k habsburskému panovnickému rodu. Protože Habsburkové byli věrnými katolíky a Rakousko – Uherská říše byla pozůstatkem říše Římské (v územním smyslu jistě méně, ale v duchovním naprosto jednoznačně), byla pro zakladatele Československa náboženská idea římskokatolické církve nepřijatelná. Masaryk, který byl ovlivněn americkým protestantismem a své zahraniční spojence za 1. svět. války vyhledával výhradně v okruhu francouzských ateistů a anglosaských protestantů, spojil ideu čechoslovakismu, jako zakládající myšlenku státu, s protestantismem. „Tábor je náš program“ a „zatočili jsme s Vídní, zatočíme i s Římem“ byla jeho první slova po návratu do republiky. To nebyl dobrý signál pro české katolíky a nebyl to dobrý signál ani pro šlechtu a české Němce. V prvních letech po založení Československa vystoupilo z katolické církve na 22% Čechů, avšak jen 2% českých Němců! Do značné míry šlo o střední třídu a venkovské učitele, což nemohlo nemít vliv na generaci vyrůstající ve 30. letech. Dodnes to lze dobře poznat mezi dnešními pětasedmdesátníky. Prvorepublikové „odrakouštění“ a „odkatoličtění“ a ostře protikatolický duch neznamenal duchovní posun k tradičně protestantským zemím, jako je Německo (zábranou bylo národovectví definované protiněmecky), Skandinávie (nemožnost srovnání se středoevropským prostorem) nebo Velká Británie (značná odlišnost co do historického vývoje, velikosti a mezinárodního vlivu), ale odkřesťanštění české společnosti a její duchovní posun tam, kde se jakýsi ideový základ nabízel. Na východ. Panslavistické utopické sny 19. století o bratrském dubisku byly tehdy, ba i dlouho potom značně živé, a nelze si jich nepovšimnout ani dnes, 20 let po pádu ruského experimentu s bolševismem.

Komunisté měli díky značnému odkřesťanštění české společnosti a proruským sympatiím svoji úlohu při uchvácení moci u nás značně ulehčenu. Projevilo se to hned v roce 1945 při masakrování německého obyvatelstva. Nejen značná část řadových občanů, ale především prezident Beneš a bezmála celá demokratická politická reprezentace v sobě nenašla křesťanský apel na odpuštění vin. O lásce k nepřátelům ani nemluvě. Vinami se nikdo z nich nezabýval a právo, jehož základem už nebyl křesťanský mravní řád, ale nacionalismus a mentalita msty, uvolnily síly zla, které komunistům dobře posloužily při konečném uchvácení moci v únoru 1948.

Totalita vedle sebe nesnese jinou myšlenku než tu, díky níž se legitimizuje její absolutní moc. A tak komunisté okleštili všechny církve a se zvláštní důsledností církev katolickou, u níž je dráždila její univerzálnost a bytostné spojení s Vatikánem. Odebrání jejího majetku státem, internování kněží, řeholníků i řeholnic, ba i popravy a mučení byly doprovodné jevy vykořenění katolické církve z české společnosti. Je dnes naprosto nepředstavitelné, že biskupské stolce v Čechách nebyly po desetiletí vlády komunistické zvůle obsazeny!

Žádná, byť sebedespotičtější moc nevydrží ve své represi věčně. Jen slovo Boží, jak praví křesťanské učení, platí věčně. A tak nakonec ten, o němž Stalin posměšně prohlásil, že nemá jedinou divizi, porazil největší impérium světa s bezpočtem divizí od Baltu po Sachalin a česká katolická církev, a s ní i církve ostatní, se mohly po čtyřiceti letech útlaku zhluboka nadechnout svobodného vzduchu. Jejich vazalství ve státě ateistů skončilo.

Dluhy církve vůči veřejnosti

Katolická církev se ke konci osmdesátých let a po listopadu 1989 těšila ve společnosti vysokému mravnímu kreditu a značným sympatiím. Jak se však záhy ukázalo, šlo o náklonnost protestní, a tak s vymizením společného nepřítele a s nabídkou nových možností skončil i zájem o církve.

Představa značné části veřejnosti, ba i nových politických elit o působení církví ve společnosti byla značně diletantská, a jak se ukázalo po opadnutí počátečního nadšení, byla zatížena starou nevraživostí. Nový stát, jakkoliv se hlásil k demokracii a za svůj nejvyšší cíl vyhlašoval rychlý návrat do Evropy, si neuvědomoval, že katolická církev má z povahy své úlohy uvnitř dějin řadu povinností, na které nemůže ve svobodných poměrech rezignovat. Stát, který s církvemi neměl naprosto žádné zkušenosti a považoval je za jakési hobby – kluby, jenž by si měly vystačit s tím, co jim blahosklonně poskytne, jen pomalu chápal, že církve představují jediný opravdový a nezávislý zdroj mravních hodnot.

Jeden krásný biblický text by měli znát všichni, kteří ve společnosti hrají větší roli, než jaká se vztahuje k jejich soukromí: „Kde nestaví Bůh, tam se namáhají zbytečně všichni, kteří se na stavbě podílejí.“

Zdá se tedy, že společnost, která zavdává příčiny k rezervovanosti církví vůči státu, škodí nejvíce sama sobě. Hradba, jež se vytváří mezi věřícími, kteří jsou ochotni hlásat slovo Boží, a mezi většinovou společností, brání společnosti samé ve slyšení a porozumění toho nejpodstatnějšího. Křesťanské zvěsti.

Dovolím si zde uvést jeden znepokojivý příklad jako důsledek odtažitého vztahu mezi státem a katolickou církví.

Laici, tedy věřící lidé, kteří se pohybují uvnitř partnerských organizací politických stran, ať už jsou jejich členy či nikoliv, přicházejí za členy církevní hierarchie s rozličnými žádostmi, jejichž společným jmenovatelem je snaha vnést étos křesťanství do veřejného života. Může jít například o věc tak bezkonfliktní, jakou je uskutečnění adventního koncertu v některém z pražských kostelů. Jakmile kněz, na něhož se nic zlého netušící laik obrátí, zaslechne, že akci pořádá organizace činná v politice, ve vší slušnosti a rozhodnosti zabouchne pomyslné dveře. Pokud tak neučiní on, téměř jistě se o to postará farní rada s argumentací, že v kostele žádnou politickou agitaci nestrpí. Pokud by tak neučinila ani rada, může akci zrušit biskup, který o jejím povolení s konečnou platností rozhoduje.

Věřící, ba ani kněží si často nelámou hlavu s rozlišováním mezi politickou stranou a organizací, která pojala za svůj úkol vnášet do nejrůznějších občanských uskupení – politické strany nevyjímaje – křesťanský étos. Taková organizace – říkejme jí například křesťanská platforma – plní do značné míry poslání církví, byť nepatří do struktury žádné z nich.

Žijeme totiž v době, kdy ohromná většina obyvatelstva (jistě nad 90%) nechodí do kostela, ba ani nenavštěvuje žádná z křesťanských společenství. To je podstatný rozdíl vzhledem k situaci před sto lety, kdy náboženství bylo vyučováno ve školách a člověk nenavštěvující nedělní bohoslužby byl výjimkou. Zmíněných devět z deseti našich spoluobčanů je tedy dnes – pokud si nehledají cestu sami – křesťanskou zvěstí nedotčeno. Kde tedy mohou tito duchovně chudí přijít ke křesťanství jinak, nežli prostřednictvím těch, mezi nimiž se pohybují, tedy prostřednictvím laiků?

Katolická církev si dnes nezastupitelnou úlohu laiků dobře uvědomuje. Zejména v oficiálních dokumentech je jejich poslání oceňováno. Papež Benedikt XVI. dokonce nabádá věřící k účasti ve veřejném, a zejména politickém životě. V praxi jsme však u nás v Čechách – jak ukazuje banální příklad s adventním koncertem – zatím tak daleko nedošli.

Zdá se, že v souvislosti s činností laiků, bez níž se zřejmě evangelizace stále sekulárnější Evropy neobejde, bude časem katolická církev postavena před otázku stanovení laických pravomocí. Takový krok může skrývat řadu nebezpečí. Přesto faktem zůstává, že pokud laici nenajdou uvnitř církevní hierarchie podporu pro svá rozumná počínání, může sekularizace dospět tak daleko, že budeme sice mít církev, ale skoro žádné věřící. Takový stav by byl ovšem prohrou celé společnosti, neboť pokud ona ztratí své křesťanské kořeny, přestane existovat jako společenství sdílených hodnot a stane se shromaždištěm nesourodých individuí. Není lepšího výchozího stavu pro nástup diktatury.

Odtažitost katolické církve vůči státu a její úsilí nezadat si s politikou, zejména s politickými stranami, lze do určité míry chápat, nelze jej však považovat za stav trvale udržitelný. Církev se totiž po roce 1989 vždy hlásila k demokracii a s ní neodlučitelně spjatým systémem politických stran. Proč by se teď, když se nám politické strany poněkud nevyvedly, měla k nim neznat? Nerezignovala by tím na jednu ze svých základních odpovědností před Bohem, totiž na svoji odpovědnost za mravní stav společnosti?

S odpovědností za stav společnosti, jakkoliv ji nelze uvalovat na církev v nepřiměřené míře – vždyť demokratické společnosti vyhradily církvím výhradně poradní hlas – souvisí i nedostatečné zaujímání postojů vůči událostem, které zajímají veřejnost. Ne, nemyslím, že by se církev měla vyjadřovat k řetězícím se skandálům českého politického života. Ovšem jestliže duchovní prostor, jímž katolická církev disponuje, má mimo jiné představovat vodítko pro utváření občanských postojů, a učení katolické církve včetně papežských encyklik takové vodítko nade vší pochybnost představuje, pak by hlas české katolické církve u podstatných událostí veřejného života neměl chybět. Poslední rok byl na závažné události více než bohatý – české předsednictví EU, privatizace ruzyňského letiště, pád vlády, schvalování Lisabonské smlouvy, neuskutečněné předčasné volby – leč o názory episkopátu nebylo možno zavadit ani na stránkách Katolického týdeníku. Jistěže by nebylo moudré očekávat od biskupů dělení účastníků sporů do táborů dobra a zla, ovšem za pokus o zhodnocení názorů jednotlivých stran – také stran politických – z pohledu křesťanských mravních ideálů by značná část veřejnosti dozajista stála. Dodejme, že argumentace pomocí citací z Bible či nejobecnějších pouček, jak se s ní tu a tam setkáváme, je nepřesvědčivá a nebudí důvěru. Zůstane-li u ní, hrozí, že veřejnost časem dojde k závěru, že vlastně církev k ničemu nepotřebuje.

Křesťanský duch v politice

V demokratických zemích Západu se vyvinul model vztahu mezi církvemi a státem, který rozlišuje mezi společenstvím všech občanů státu a společenstvím občanů, kteří vyznávají jistý druh náboženství. I když je možné oddělení státu od církví s jistými problémy uskutečnit v oblastech materiálních, ba i právních, v oblasti duchovní a mravní je takové oddělení nemožné. A nebojme se dodat, že dokonce škodlivé. Ukazuje se totiž, že odstranění vlivu církví vede neodvratně ke všeobecnému úpadku mravů. Český vývoj posledních dvaceti let, po které křesťanství ve veřejném životě hrálo jako mravní imperativ roli spíše zanedbatelnou, je toho neradostným důkazem. Non stop otevřené obchody, neustále se rozšiřující praxe práce o sobotách, nedělích a státních svátcích (také dědictví melouchaření z dob komunismu), jakož i všudypřítomný hazard, pornografie a lichvářské půjčky, to vše svědčí o tom, že česká společnost na své křesťanské kořeny zapomněla.

Zdá se, že ani na Západě, zejména tam, kde globalizace a konsumismus dospěly nejdále, není situace principiálně jiná. Ukazuje se totiž, že pokud se demokracie odřezává od svých křesťanských kořenů, pak společnost dává čím dál tím víc přednost sobectví před láskou k bližnímu, vztahům ekonomickým před vztahy lidskými, nemravnosti před mravností, a především prospěchu před zásadovostí. Říká se, že demokracie se může zrodit pouze tam, kde společnost disponuje jistým stupněm zralosti, jež odráží poměrně vysokou míru důvěry, disciplinovanosti, smyslu pro spravedlnost a solidarity. Zkrátka ve společenstvích, v nichž křesťanství zapustilo kořeny a vydalo své plody. Pokud však demokracie začne na svůj křesťanský původ zapomínat, či jej dokonce popírat, sama postupně maří hodnoty, které stály u jejího vzniku. Časem se změní v nadvládu silných nad slabšími. S přetržením posledního kořínku křesťanství vstoupí na scénu strach jedněch z druhých a nakonec vezme za své i svoboda, kterou demokracie tak ráda vyhlašuje za svůj neopominutelný cíl.

Katolická církev užívá ve své sociální nauce často termín „obecné dobro“. To není cosi na způsob „veřejného blaha“ Francouzské revoluce, které snad vypadalo jako dobro pro vzbouřený lid v ulicích Paříže, leč sotva jím mohlo být pro šlechtice a duchovní pod gilotinou. Křesťanství definuje obecné dobro jako stav, který Bůh považuje za dobrý a žádoucí, a tím je zaručeno, že je dobrý úplně pro všechny.

Obecné dobro, zejména tehdy, je-li jeho opravdovost ověřitelná teprve po uplynutí generací, může být pro člověka trvale vystaveného volbě mezi dobrem a zlem, velice obtížně poznatelné. Pokud bychom se chtěli bez křesťanství obejít, pak bychom nejenže o požadavku obecného dobra nejspíše ani nevěděli, ale zbavovali bychom se i onoho vzácného kompasu, Božího názoru na věc, bez něhož nejsme schopni dobro od zla rozeznat.

Politické síly, které chápou oddělení státu od církví nejen jako oddělení institucí, ale jako oddělení veřejné morálky od křesťanství, nemohou dobře spravovat zemi. Opomíjejí totiž nejdůležitější zdroj duchovních sil člověka. Otevření se české společnosti křesťanské zvěsti není tedy pouze požadavkem její malé křesťanské části, ale potřebou celku.

Jiří Vyleťal

(Autorovi tohoto článku nešlo o nic jiného, než o obhajobu křesťanství a o apel na uplatňování křesťanského mravního řádu ve veřejném životě. Pokud je v článku zmiňována katolická církev, je to proto, že ji autor zná lépe než ostatní křesťanké církve. Na mnoha místech lze jistě za výraz „katolická církev“ dosadit také „evangelická církev“ či „jiná protestantská církev“ apod., protože situace mnoha křesťanských církví může být v takovém případě stejná či podobná. Na jiných místech však může být katolická církev zmiňována v souvislostech spojených výhradně s ní. Tam takovou záměnu provést nelze. Autorovým záměrem nebylo jakoukoliv církev ve svých úvahách upřednostňovat, případně její význam zlehčovat.)