Na cestě do Emaz 

Lukáš ve svém evangeliu (Lk 24,13-35) popisuje cestu dvou apoštolů po Ježíšově ukřižování z Jeruzaléma do Emauz. Šli ted prič z centra dění, plni zklamání. Ukřižováním pro ně celá záležitost s Ježíšem skončila. Očekávali od něho víc. Ženy je pravda, rozrušily když tvrdily něco o zjevení andělů a o tom, že Ježíš žije. Kdo by takové absurditě věřil? Ježíš se k nim po cestě připojil a oni ho nepoznali. Potřebovali na to více času - až když došli do cíle cesty a on s nimi večeřel. Jakmile ho poznali, on jim zmizel. A oni ještě té noci šli zpět do Jeruzaléma, protože si nemohli nechat tu radostnou zprávu pro sebe. Museli se sdílet.

Na celém příbehu je zajímavých několik momentů:

-          I když apoštolové vlastně odchází nevěřícně z centra dění (z Jeruzaléma) plni hořkosti a zklamání, Ježíš jde s nimi

-          Ježíš se jim nenechává hned poznat, nepřesvědčuje je, nevyčítá jim jejich nevíru. Nechává je samotné, aby ho poznali. Neříká jim, co mají nebo nemají dělat.

-          Jakmile ho poznají, neváhají se vydat do noci na zpáteční cestu nedbaje nebezpečí, s touhou se podělit o své svědectví.

Snad to může naznačit i nám naději, že i když jsme naplněni pocitem hořkostia zklamání např. z našich farností a chování církevních představitelů nebo z toho, že Bůh neslyší naše modlitby, že vzkříšený Ježíš jde naším životem nepoznán s námi. A to i situaci, kdy jsme svou víru už téměř nebo úplně "zabalili". Je připraven více než kdokoli jiný naslouchat našim výčitkám a pochybnostem. Je připraven k nám nenápadně promlouvat prostřednictvím různých situací a lidí. Tak dlouho, dokud ho znovu nepoznáme. A toto nové poznání se nám stane silým impulsem k překonání strachu a k nové aktivitě.

Ježíš a Samařanka 

Napadlo vás někdy, že  se Samařanka  (J 4,5-30), tato cizí, v nelegálním partnerském svazku žijící žena stává po setkání s Ježíšem hlasatelku živé víry? Podle tehdejších zvyklostí se s ní neměl Ježíš vůbec bavit - byla příslušnicí cizího národa, hříšná, opovrhovaná žena. A on se ji nechává poznat a předává poselství o sobě! Není zde ani slovo o tom, že by jí nařizoval, aby ihned opustila muže, se kterým nelegálně žije a činila kdovíjaké pokání. Jemu stačí, že si uvědomuje svoji situaci a touží po jeho slovu. Nemůže v tom být náznak příkladu, jak se chovat v církvi k rozvedeným a znovusezdaným?
 

Děsivé ticho Velkého pátku 

Ježíš  volá "Bože můj, proč jsi mě opustil". A ono se nic neděje, je ticho - žádní andělé, žádný hlas z nebe, jen utrpení a ticho.  Ježíš čelí pokušení ztráty identity - "Jsi-li Syn Boží - sestup z  kříže, zachraň sebe i nás..."
Není i tento příběh z Bible i nějakým způsobem naším příběhem? Jestli mě Bůh miluje, proč neslyší mé prosby? 
Největší pokušení je pokušení ztráty naší identity - ztráty vědomí, že jsme milovanými syny a dcery nebeského Otce.
(možná trochu nepřesně zaznamenané myšlenky z kázání P. Mgr. Jana Hambergera)
 
Být věřící neznamená navždy odhodit břemeno palčivých otázek. Někdy to znamená vzít na sebe kříž pochybností s ním jej věrně následovat. Síla víry není v "neotřesitelnosti přesvědčení", nýbž i ve schopnosti unést pochybnosti, nejasnosti.
(myšlenka P. Tomáše Halíka)
 

Když se zlé věci stávají dobrým lidem 

Co je to za Boha, který nás nechává trpět? Můžu věřit v Boha, který nezabrání utrpení? Jaký smysl má utrpení? Proč právě já musím trpět? Proč trpí nevinné děti? Jestli si kladete podobné otázky, přečtěte si knihu židovského rabína Kushnera - Když se zlé věci stávají dobrým lidem. K zapůjčení je i v táborské knihovně.

Bůh nám nikdy neslíbil, že nebudeme trpět. To nejcenější, co nám bylo slíbeno je, že nebudeme v naší  bolesti sami.

Bůh není příčinou našeho neštěstí. A protože naše neštěstí není Boží vůle, nemusíme se bát, že nás Bůh trestá nebo zrazuje, když se nám něco zlého přihodí. Bůh je stejně rozhořčený jako my. 

Myslím, že zlé věci, které nás v životě potkávají nemají žádný smysl sami o sobě. Nestávají se nám z nějakého dobrého důvodu, pro který bychom je měli chtít přijímat. Ale můžeme jim sami smysl dát.