"Někteří se začali domnívat, že „po Osvětimi“ už není možné věřit v Boha. Řekl bych, že spíš už není možné věřit v sílu novověkého humanismu zabránit triumfu zla a násilí v dějinách a že je třeba odložit osvícensko-humanistickou představu boha jakožto garanta harmonie v přírodě a dějinách. Pro mě jsou ty temné stránky moderních dějin spíš výzvou objevit drama Boha, k němuž patří jak tma Velkého pátku, tak naděje, že tato tma nebude a nesmí mít poslední slovo."

Tomáš Halík

Může být křesťanská víra nadějí pro Evropu? 

Na výše položenou otázku se snažil odpovědět P. Tomáš Halík v přednášce pronesené  22. října 2016 na II. Fóru dialogu v pražských Emauzích. Asi nepřekvapuje, že Halík neodpovídá ve stylu obvyklých klišé. Naopak říká: "Křesťanství včerejška může být stěží nadějí pro Evropu dneška a zítřka. Z každého snu, i z nostalgického snu romantiků o premoderní Evropě, je nutné se jednou vzbudit. „Christianitas“ (,‚křesťanská Evropa“, křesťanství jako politická ideologie Evropy) je opravdu dávno mrtva. V křesťanství nejde o věčný návrat téhož. Vzkříšení není resuscitace, návrat do minulosti, nýbrž průlomem budoucnosti do přítomnosti."  Ve své skepsi jde ještě dál: "Ale i dnešní evropské křesťanství se zdá být příliš unavené a málo přesvědčivé, zdá se být spíše náboženstvím na ústupu než silným zdrojem naděje pro Evropu dneška a zítřka." Podle Halíka není lékem na katastrofální úbytek věřících (který zřejmně bude pokračovavat) nějaká  " nová evangelizaczace" mající za cíl získání velkého počtu oddaných věřících, ale ve změně stylu pastorace.Ta se vyznačuje otevřeností, dialogem a doprovázením nejen pravověrných věřících, ale i  lidí, kteří se s církví plně neztotožňují, mají jiné názory a jiný životní styl. "Klasická misie chtěla měnit ty druhé k našemu obrazu, naší podobě, podle našich již hotových představ. Doprovázení a dialog může měnit obě strany k obrazu a představě, kterou o nás má Bůh. Tuto „Boží představu“ je však třeba stále hledat. Proto je to náročná práce, která vyžaduje jak odvahu, tak moudrost a pokoru."

Na cestě do Emaz 

Lukáš ve svém evangeliu (Lk 24,13-35) popisuje cestu dvou apoštolů po Ježíšově ukřižování z Jeruzaléma do Emauz. Šli ted prič z centra dění, plni zklamání. Ukřižováním pro ně celá záležitost s Ježíšem skončila. Očekávali od něho víc. Ženy je pravda, rozrušily když tvrdily něco o zjevení andělů a o tom, že Ježíš žije. Kdo by takové absurditě věřil? Ježíš se k nim po cestě připojil a oni ho nepoznali. Potřebovali na to více času - až když došli do cíle cesty a on s nimi večeřel. Jakmile ho poznali, on jim zmizel. A oni ještě té noci šli zpět do Jeruzaléma, protože si nemohli nechat tu radostnou zprávu pro sebe. Museli se sdílet.

Na celém příbehu je zajímavých několik momentů:

-          I když apoštolové vlastně odchází nevěřícně z centra dění (z Jeruzaléma) plni hořkosti a zklamání, Ježíš jde s nimi

-          Ježíš se jim nenechává hned poznat, nepřesvědčuje je, nevyčítá jim jejich nevíru. Nechává je samotné, aby ho poznali. Neříká jim, co mají nebo nemají dělat.

-          Jakmile ho poznají, neváhají se vydat do noci na zpáteční cestu nedbaje nebezpečí, s touhou se podělit o své svědectví.

Snad to může naznačit i nám naději, že i když jsme naplněni pocitem hořkostia zklamání např. z našich farností a chování církevních představitelů nebo z toho, že Bůh neslyší naše modlitby, že vzkříšený Ježíš jde naším životem nepoznán s námi. A to i situaci, kdy jsme svou víru už téměř nebo úplně "zabalili". Je připraven více než kdokoli jiný naslouchat našim výčitkám a pochybnostem. Je připraven k nám nenápadně promlouvat prostřednictvím různých situací a lidí. Tak dlouho, dokud ho znovu nepoznáme. A toto nové poznání se nám stane silým impulsem k překonání strachu a k nové aktivitě.