Svátek maminek
Druhá květnová neděle - letos 13.května
„Krásně vyzváněl plánský zvon, když jsme si tě přiváželi z porodnice, bylo právě poledne,“ vzpomínala na smrtelné posteli moje maminka. Že všechno mohlo být úplně jinak, jsem se dozvěděl náhodou asi v sedmnácti letech. Tenkrát jsem se z dlouhé chvíle prohraboval krabicí plnou rodinných fotografií a dokumentů. Moji pozornost upoutala lékařská zpráva. Bylo v ní zhruba toto: „Vzhledem ke zdravotnímu stavu a věku pacientky doporučuji přerušení těhotenství.“ Z data a dalších údajů mi bylo jasné, že oním „přerušení m“ rovnajícímu se ukončení těhotenství pronesl podepsaný lékař ortel smrti nade mnou. Nikdy nepřestanu mít obdiv a vděčnost ke své mamince, že tlak , který na ni byl vyvíjen, ustála. Na tehdejší dobu bylo těhotenství čtyřicetileté, navíc nepříliš zdravé maminky pro mnoho lidí pohoršující. Až na pár lidí, kteří byli pro maminku oporou, včetně mé tehdy šestnáctileté sestry.
Někdy je mi smutno ze statistik udávajících klesající počet porodů v České republice, z osamělých maminek a bohužel i zanedbaných dětí. Důvodů je jistě více, rozsáhlé vládní škrty v sociální oblasti, uspěchaná doba, důraz na výkon jsou jen jedněmi z mnoha. Mám pocit, že si ve společnosti málo ceníme hodnoty mateřství.
Druhou květnovou neděli máme možnost vyjádřit svůj dík a uznání ženám, které dostaly šanci stát se maminkami a tento úkol přijaly, splnily nebo ještě plní. Dejme jim najevo, že si jich vážíme a že jim chceme být oporou a pomocí. Třeba tento náš postoj bude povzbuzením i pro ty, kteří s přijetím mateřství jako své životní výzvy váhají.
Pavel Kubec
Únava, bezmoc, vztek...
Našel jsem zajímavý článek na serveru http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Krize-na-materske.html. Únavu, bezmoc a vztek mohou prožívat nejen maminky na mateřské dovolené. Jako křesťané se někdy možná za takovéto své negativní emoce stydíme a proto se je bojíme ventilovat. Žijeme možná v mýtu, že správný křesťan musí žít s Ježíšem radostně, a tak prožívání takovýchto pocitů je, když ne přímo hříšné, tak alespoň známkou nekvalitního vztahu s Bohem. Jenže se opravdu, i díky upřímnému křesťanskému nasazení pro druhé, můžeme dostat do situace, kdy nevíme kudy dál. Navíc každý z nás má práh toho, co vydrží, nastavený jinak.
Myslím, že v první řadě je důležité si uvědomit, že Bůh zná naši situaci a zná i příčiny našeho případného výbuchu a selhání. Miluje nás s našimi slabostmi a i když se nám samotným zdá, že mlčí, je s námi. Mám jistotu, že svůj smutek, zklamání a hořkost mohu Bohu svěřit. Bible je plná příkladů, kdy lidé doslova vykřičeli Bohu své soužení a starosti. Proč bych si to nemohl dovolit i já? Bůh to unese, možná na to čeká. Osobně mi pomohla i druhá věc - a to je společenství, kterému jsem své pocity mohl sdělit a které se za mě modlilo. Obě věci jsou obrovský dar - moci svěřit se Bohu a být přijat i ve společenství.
Budujme jako křesťané taková společenství, kde by se lidé cítili být přijati a povzbuzováni, i když zrovna nemají sílu a chuť volat aleluja. Mějme porozumnění pro unavené a podrážděné, modleme se za ně a nepohoršujme se nad nimi. Jestli něco může být svědectvím naší víry pro nevěřící, tak to nebude naše dokonalost (protože nejsme dokonalí), ale to, že neseme břemena jedni druhým.
Pavel Kubec
Umět odpouštět...
13. května 1981 se odehrál atentát na papeže Jana Pavla II.. Dnes asi není podstatné, kdo stál za tímto hrůzným činem. Oslovující je příklad odpuštění, který nám papež dal. Toto video stojí za shlédnutí: http://www.stream.cz/object/682391-13-kveten-den-atentatu-na-papeze
