Děsivé ticho Velkého pátku 

Ježíš  volá "Bože můj, proč jsi mě opustil". A ono se nic neděje, je ticho - žádní andělé, žádný hlas z nebe, jen utrpení a ticho.  Ježíš čelí pokušení ztráty identity - "Jsi-li Syn Boží - sestup z  kříže, zachraň sebe i nás..."
Není i tento příběh z Bible i nějakým způsobem naším příběhem? Jestli mě Bůh miluje, proč neslyší mé prosby? 
Největší pokušení je pokušení ztráty naší identity - ztráty vědomí, že jsme milovanými syny a dcery nebeského Otce.
(možná trochu nepřesně zaznamenané myšlenky z kázání P. Mgr. Jana Hambergera)
 
Být věřící neznamená navždy odhodit břemeno palčivých otázek. Někdy to znamená vzít na sebe kříž pochybností s ním jej věrně následovat. Síla víry není v "neotřesitelnosti přesvědčení", nýbž i ve schopnosti unést pochybnosti, nejasnosti.
(myšlenka P. Tomáše Halíka)
 

Když se zlé věci stávají dobrým lidem 

Co je to za Boha, který nás nechává trpět? Můžu věřit v Boha, který nezabrání utrpení? Jaký smysl má utrpení? Proč právě já musím trpět? Proč trpí nevinné děti? Jestli si kladete podobné otázky, přečtěte si knihu židovského rabína Kushnera - Když se zlé věci stávají dobrým lidem. K zapůjčení je i v táborské knihovně.

Bůh nám nikdy neslíbil, že nebudeme trpět. To nejcenější, co nám bylo slíbeno je, že nebudeme v naší  bolesti sami.

Bůh není příčinou našeho neštěstí. A protože naše neštěstí není Boží vůle, nemusíme se bát, že nás Bůh trestá nebo zrazuje, když se nám něco zlého přihodí. Bůh je stejně rozhořčený jako my. 

Myslím, že zlé věci, které nás v životě potkávají nemají žádný smysl sami o sobě. Nestávají se nám z nějakého dobrého důvodu, pro který bychom je měli chtít přijímat. Ale můžeme jim sami smysl dát.